„On všechno dělá pro mě. Já už ani nevím, co bych ještě měla cítit…“
říká mi žena, která se ocitla ve vztahu, kde je na první pohled všechno v pořádku. Ale hluboko uvnitř – něco nesedí. V očích má vinu. Únavu. A smutek, který si neumí vysvětlit.
V konstelacích se na podobné situace díváme z trochu jiného úhlu. Nehodnotíme „kdo má pravdu“, ale ptáme se:
Je mezi těmito dvěma rovnováha? A pokud ne – co se děje s proudem dávání a braní?
V každém zdravém partnerství přirozeně funguje výměna – dávám a dostávám. Když jeden něco dá, druhý to přijme a vrátí (ideálně) o kousek víc – ne z povinnosti, ale z radosti. Tím se vztah posiluje a roste.
Ale co když jeden dává pořád a druhý nestíhá „vracet“?
Dochází tak ke skryté nerovnováze. A ta dříve nebo později vztah zatíží.
Buď začne unikat ten, kdo „dluží“. Nebo vyhoří ten, kdo pořád jen dává.
Někdy se za „dáváním všeho“ skrývá potřeba být milován za každou cenu.
Nebo dokonce hlubší loajalita:
„Já ti dám všechno, co jsem v dětství nedostal.“
Ale partner není terapeut. Ani rodič. A přebytek péče dusí stejně jako její nedostatek.
V konstelaci často stačí jednoduché věty:
„Děkuji ti za to, co jsi mi dal.“
„Je mi to líto.“
To, co ve vztahu hledáme, není dokonalost.
Ale pohyb. Vzájemnost. A prostor, kde můžeme být skuteční – i s dary, i s hranicemi.
Kde dávám víc, než je mi příjemné?
Umím si říct o to, co potřebuji?
Co jsem do vztahu vnesla – a co jsem opravdu přijala?