KDYŽ ODMÍTÁM JEDNOHO Z RODIČU, ODMÍTÁM TÍM I SEBE.
„Nechci s ním mít nic společného.“ „Ona si moji úctu nezaslouží.“
Takové věty slyším často. A chápu je.
Když někdo z rodičů zranil, chyběl, byl příliš nebo naopak vůbec…
Je přirozené, že se chceme chránit. Odstřihnout. Uzavřít.
Z POHLEDU SYSTEMICKÝCH KONSTELACÍ V SOBĚ NESEME OBĚ LINIE.
Matka i otec = dvě poloviny našeho životního proudu.
Když jednu z nich odmítneme, je to, jako bychom sami sobě řekli:
„Tohle ve mně nemá místo.“
A zároveň tím také odmítáme 50% nás samotných.
Protože my sami pocházíme od obou rodičů a to je potřeba uznat.
A takové odmítání se nám pak často ozývá – přes vztahy, práci, zdraví…
Někdy nenápadně, někdy hodně hlasitě.
UZDRAVENÍ nezačíná tím, že druhého ospravedlníme.
Ale tím, že uznáme pravdu:
„Jsi můj otec. Jsi moje matka. Díky vám jsem tady.“
To je síla, která nepotřebuje souhlas, jen přijetí.
A z přijetí vzniká klid. A síla být sama sebou.
Možná ještě nejsi připravená to říct nahlas.
Ale můžeš tím začít – uvnitř sebe.
Až budeš chtít, můžeš se k tomu postavit. Doslova.
V konstelaci. Ve své vizi. V životě.
#konstelace #vztahksobě #přijetí #otecamatka #systemickéterapie #rodinnévazby #hlubinnápraxe
